Ono to hlavní tzv. „velký dospívání“ sice teprve přijde, ale teď je tady to „malý dospívání“ mladšího školního věku – odborně řečeno 🙂 A jak jsem poznala, že moje dítě dospělo? Intenzivně jsem to pocítila v momentě, kdy v knihkupectví zvolilo knihu na téma tajemných kouzelníků, která hraničila s detektivkou říznutou hororem. Prý že se nebojí, že je to napínavé, záhadné, krásné … Nekoupila jsem ji. Přemluvila jsme to svoje dítko, že je ještě brzo. Že by se bálo, že tam nejsou obrázky, je to moc drahé apod.
Až druhý den mi to začalo „myslet jinak“.
Kdy je ta správná doba opustit malebné ilustrace a vrhnout se do neznámých vod hory písmen? Poznáme to? Pokud vám je jedno, co vaše děti čtou, tak už dál nečtěte, protože si budete myslet, že jsem máklá 🙂
Pokud vám to ale jedno není a hlídáte kvalitu obsahu či ilustrací knih, zamyslete se. Zamyslete se nad svým konáním – zda svoje dítko příliš „nekormidlujete“. Zda mu opravdu knihy (a možná i hudbu) doporučujete, ukazujete, nebo mu ji pouze „servírujete“. Svět kolem nás je sice plný nástrah, ale taky barevných okamžiků, třpytivých snů i možností… Nezapomínejme na to.
Nechci tvrdit, že je fajn, koupit hned první titul, na který dítě ukáže, ale mne se osvědčilo s ním o knihách hovořit. Říkat mu své důvody nesouhlasu či doporučení. Mluvit s ním o tom. Protože potom, bude i ono mluvit se mnou o svých vlastních pocitech a podaří se nám společně lépe poznat jeho vlohy. A třebaže dojdeme k tomu, že jsem měla pravdu, ale cestou jeho vlastního poznání – cestou vlastních zkušeností a vlastního prožitku.
A tak jsem si uvědomila, že jsem na toto vše v první chvíli zapomněla. Proč vlastně?
Možná proto, že jsme si jako děti sami moc nemohli vybírat? Nebo proto, že nás baví číst ty nové krásné knížky s líbivými ilustracemi, které nás samotné vracejí do dětství? Jsou to i naše alibi na návraty do světa fantazií… Nebo podvědomý strach z toho, že nás už dítko nebude potřebovat pro předčítání? Že nebudeme ležet večer v posteli vedle sebe a cítit jeho blízkost? Jeho pouto?
Těžko říct. Každý to máme v sobě jinak. Děti zrají a dospívají. Ale my s nimi též. Přesvědčuji se o tom téměř každý den. Podle mne není jedna finální dospělost. Je jich několik. V dětství i ve zralém věku. A možná je jich dokonce tolik, co má kočka životů – odpoutáním to začíná, poznáním partnerů pokračuje, rodičovstvím to nekončí… 🙂
Takže moje dítě (stejně jako já) nedospělo naposled. A proto si neříkejte, že tohle si nemůžete dovolit, protože jsme dospělí… ale naopak – udělejte to. A užijte si to! Běžte do knihkupectví a kupte tam dvě knihy. Tu bez obrázků pro dítě a tu s obrázky pro sebe. Stydíte se? Nikdo to přece nezkoumá, pro koho co je 🙂 … A pak doma podle nálady můžete knížky se svým potomkem vyměňovat – třeba si „odskočí“ z dospělosti a bude chtít být zase na chvilku malý spolu s vámi nad obrázky, nebo vás naopak překvapí diskusí (možná i ukázkami) na téma možnosti vlastní levitace dle té kouzelnické knihy. 🙂
Je to přece fajn, vracet se do dětských snů takhle „beztrestně“ a naopak umožnit svým dětem pořádně se rozhlédnout kolem sebe a povyrůst spolu s námi, vedle nás. 🙂